V radosti z činorodého života nacházím sílu ke zvládnutí úkolů

Je potomkem kostelecké větve šlechtického rodu Kinských z Vchynic a Tetova. O historii jeho rodu s „modrou krví“ už bylo napsáno mnoho. Co ale dělá hradecký rodák hrabě František Kinský (76) dnes? Je to neobyčejně aktivní a činorodý člověk.

Kromě toho, že úspěšně dokončil rekonstrukci rodového zámku Kinských v Kostelci nad Orlicí, byl dvě volební období starostou tohoto města. Mimo to podniká na několika frontách. Aby toho nebylo málo, je pořadatelem řady kulturních projektů a provází dokumentárním cyklem Modrá krev, v níž lze proniknout do světa českých šlechtických rodů.

Pane hrabě, jste rodák z Hradce Králové. Sahal váš rod až do tohoto města, nebo to byla spíše shoda okolností, že jste se tam narodil?

Místo mého narození je zcela dílem náhody. V té době žili moji rodiče na Slovensku a v Kostelci nad Orlicí byli o vánočních svátcích na návštěvě u rodičů mého otce. A stalo se: přišel jsem na svět v Hradci Králové místo na Slovensku.

Jaký máte vztah ke svému rodišti?

Hradec Králové je opravdu překrásné město. Půvabná je jeho sevřená historická část v okolí Velkého náměstí a na něj navazující skvost urbanistické architektury géniů Kotěry, Gočára a dalších. Ve své době se jednalo o jedinečné a velkoryse plánované město na soutoku řek Labe a Orlice. Myslím, že označení Salon republiky městu právem náleží.

Vracíte se tam? Která místa jsou pro vás srdeční záležitosti?

Do Hradce Králové jezdím často a velmi rád. Z Kostelce nad Orlicí je to kousek za dobrou kulturou i sportem, oblíbil jsem si městské lesy a královéhradecké naučné cyklostezky. Žijí tu lidé, které mám rád. Myslím, že je Hradec Králové dobrým místem pro život s velmi kvalitní občanskou vybaveností včetně lékařské ve zdejší fakultní nemocnici.

Když uplynuly dva měsíce od vašeho narození, rodině komunistická vláda po únorovém převratu v roce 1948 zabavila majetek včetně kosteleckého zámku. Kde jste poté vyrostl?

První rok svého života jsem strávil na Slovensku. Poté, co otce zavřeli, museli jsme do 24 hodin opustit Slovensko. Přes kratičkou zastávku v Kostelci u dědečka, který v tu dobu ještě směl obývat dvě místnosti v zabaveném kosteleckém zámku, jsme se přestěhovali do Prahy a stal se ze mě Pražák.

Co vám z dětství utkvělo v paměti především? Na co z té doby nikdy nezapomenete?

Ulice Starého Města bez aut. Fotbalová utkání na Havelském tržišti, staroměstské uličky a dvorky, tramvaje na Staroměstském náměstí, hřiště u školy na Masném trhu. Nebylo to dětství v lese a na lukách, ale bylo to krásné dětství.

K čemu jste jako kluk směřoval?

Myslím, že jsem neměl žádné konkrétní cíle a sny. Bral jsem život takový, jaký byl, i s omezeními, která jsem musel s ohledem na můj kádrový profil brát na vědomí.

Po středoškolských studiích jste šel na fakultu žurnalistiky, ale nedokončil ji. Proč?

Na žurnalistiku jsem nastoupil až daleko později. Byl jsem v tu dobu zaměstnán v reklamním podniku Merkur a vzdělávat se v oboru reklamy, tehdy správně propagace, se dalo pouze na fakultě žurnalistiky. A proč jsem školu nedokončil? Myslím, že jsem získal pocit, že se ve škole nedozvím více než v reálném životě v praxi.

V době komunistického režimu hodně lidí s „modrou krví“ odešlo do exilu. Vy jste nikdy o emigraci neuvažovali? Proč jste tady zůstali?

Víte, když o tom s odstupem času uvažuji, myslím, že se mi nikdy opravdu nechtělo. Žil jsem tady, měl jsem tu přátele, oženil se, narodily se mi tu děti a hlavně jsem nechtěl odchodem dělat komplikace svým rodičům.

Komunisté z kosteleckého zámku udělali výzkumný ústav pro chov prasat. Byl to podle vás záměr, aby ponížili váš rod?

O tom jsem jednoznačně přesvědčen, že to byl zlý úmysl. Dokonce vím čí. Tehdejší předseda národního výboru si vytyčil jako jeden z cílů svého snažení vymazat z Kostelce jakoukoli památku na rodinu Kinských.

V roce 2003 vám váš otec Josef Kinský svěřil správu rodového majetku, když předtím provedl rekonstrukci zámku. Co vám v tu chvíli šlo hlavou? Nepovažoval jste to spíše za břemeno?

Břemeno to nebylo. S otcem jsem na rekonstrukčních plánech spolupracoval. Věděl jsem, co mě čeká a byl to závazek. Uvědomoval jsem si velkou odpovědnost k úkolu naplnit otcovy představy. Chtěl jsem úspěšně dokončit to, co otec začal a vrátit lesk a slávu domu, který byl v době, kdy ho otec převzal, ruinou.

Když pominu zámek, co rodový majetek všechno zahrnoval?

Lesní hospodářství, zemědělskou půdu, která je pronajata, a později těžbu písku a podíl v cihelně, která nese rodinné jméno.

Byl jste také kosteleckým starostou. Proč jste se vydal na cestu lokální politiky?

Nevstupoval jsem do komunální politiky s cílem stát se starostou. Řekl jsem si, že pomohu, pokud bude zájem. Skončilo to nominací a následným zvolením starostou. A byl jsem jím dvě volební období.

Jak byste hodnotil vaše osmileté starostování? Co se vám za tu dobu povedlo a co zůstalo pouze v rovině plánů?

K tomu, abyste mohl částečně realizovat své představy, je osmileté období minimem, pokud chcete, aby za vámi byl vidět kus práce. Opravili jsme mnoho ulic, řadu oprav naplánovali, modernizovali jsme stadion, postavili nájemní dům, připravili jsme řadu dalších projektů včetně opravy budovy Sdruženého klubu Rabštejn. Vždy ale sehrávají svou roli omezené prostředky a vymezený horizont času.

A jak vás vnímali obyvatelé města?

Na to by bylo lepší, zeptat se přímo jich. Předpokládám, že docela pozitivně. I když si uvědomuji, že je vyloučené vyhovět všem představám o ideálním starostovi, který vše zařídí. Navíc člověk ani jako starosta nerozhoduje o všem sám. Jste odpovědný zastupitelům, ti mohou mít jiné představy a přehlasují vás.

O vašem rodu už bylo napsáno i řečeno hodně. Nemá asi smysl to stále opakovat a raději bych zůstal v současnosti. Slyšel jsem, že máte poměrně rozsáhlé podnikatelské aktivity. Mohl byste je přiblížit? Podnikání na několika frontách musí být náročné. Jak to zvládáte?

Myslím, že i díky skvělým spolupracovníkům, to zvládám. Baví mě to. V radosti z činorodého života nacházím sílu ke zvládnutí úkolů, které jsem si vytyčil. Pokračuji ve zvelebování rodového sídla a budov, které k němu náleží, modernizujeme zázemí v cihelně i písníku. Před časem jsem své aktivity rozšířil ještě o provozování penzionu v atraktivním horském středisku v Dolní Moravě. Třešinkou na dortu jsou pak pro mě kulturní projekty, které pořádám u nás na zámku, nebo na nich vystupují jako hostitel.

Jednou jste prý řekl, že jste se ekonomicky několikrát zavraždil, ale přežil jste to. O co konkrétně šlo?

To byla nejspíše citace mého otce, když si v osmdesáti letech půjčil prostředky, pustil se do podnikání a následných oprav zchátralého zámku. Občas jsem si ji v situacích, které následovaly, vypůjčil. Ale nakonec jsme vždy vše zvládli.

Máte dceru Barboru a syna Kristiana. Jsou nějak zapojeni do vašeho podnikání? Čím se zabývají?

Dcera Barbora žije v Praze, má svůj život a práci tam. V Kostelci vystupuje spíše v pozici pozorovatele, někdy kritika, který pochválí, když se daří. Syn Kristian se úspěšně stará o provoz Toniovy zámecké kavárny. Mimo jiné společně konzultujeme plány oprav svěřeného majetku.

Žijete v rodovém zámku? K čemu v současné době slouží, co tam pořádáte a na co se mohou návštěvníci těšit?

V zámku nežiji. Bydlím v bytě v hospodářské budově naproti zámku. V prvním patře zámku je stálá expozice životního stylu první poloviny devatenáctého století a ve druhém nadzemním podlaží provozuji výstavy v Galerii Kinský. Zámeckou expozici neustále drobně obměňujeme a doplňujeme sbírkový fond. Pro letošek chystáme i velkou výstavu k životnímu jubileu malíře, kreslíře, grafika a humoristy Pavla Matušky, na kterou se nesmírně těším a srdečně zvu.

Na chvíli bych se rád zastavil u televizního seriálu Modrá krev, ve které jste byl průvodcem. Proč seriál vznikl a co bylo jeho smyslem?

O seriálu bylo mnoho řečeno a napsáno. Ve zkratce by se dalo říci, že pořad vznikl proto, abychom dokázali, že majitelé zámků a hradů nejsou ničím jiným než odpovědnými správci rodinného údělu. Chtěli jsme ukázat, jak vzkvétají památky v rukou svých majitelů. Kolik sídel a překrásných parků se otevřelo veřejnosti, co všechno se od doby restituce podařilo. Snahou bylo možná i trochu napravit pohled lidí v této zemi na aristokracii a její historii i současnost.

Spolupracujete také s velmi talentovaným hradeckým klavíristou Matyášem Novákem. Za jakých okolností jste se potkali, co spolupráce zahrnuje a čím je pro vás důležitá?

Potkali jsme se na koncertě v kosteleckém zámku. Hned mě zaujal svým neskutečným talentem. Začali jsme spolupracovat, Jana Dioszegi vymyslela a napsala pořady, které jsme v době covidového lockdownu, kdy veškerá živá kultura utichla, vysílali ze Zrcadlového sálu našeho zámku. Pořady měly nebývalý úspěch. Po otevření živé kultury jsme vánoční a velikonoční díly uvedli živě u nás v Zrcadlovém sále. V prosinci loňského roku jsme s vánočním programem dokonce vyrazili na první společné turné do Písku, Brna, Pardubic, Prahy a Olomouce. Turné navštívilo dva tisíce posluchačů.

Co má František Kinský v plánu? Kam ještě bude směřovat?

Od určitého věku žiji přítomným okamžikem. Aktuálně bych docela rád zajel na pár dní odpočívat do Apartmánů U Aloise, do mého penzionu v klidné malebné části obce Dolní Morava u kostela. A pak uvidíme, co bude dál.

Myslím, že by vaši předci byli spokojeni s tím, jak jste navázal na jejich odkaz a jak spravujete rodový majetek. Skromnost stranou, myslíte si to také?

Těžká odpověď, ale věřím, že by byli spokojeni a že tam snad nahoře spokojeni jsou. I když si nedovedu představit, že by můj dědeček byl nadšený z toho, že domem, kde bydlí, procházejí ve skupinách cizí lidé. Ale určitě by pochopil, že se doba změnila a na zámku se žít nedá. Jen je třeba ho udržovat a zachovat a zvelebovat vše krásné.

Chtěli byste něco čtenářům hradeckého magazínu Salonky popřát do nového roku 2024?

Přeji všem krásný nový rok, hodně zdraví a štěstí, a také hodně síly k zvládnutí úkolů, které si v novoročních předsevzetích vytyčili. A důležité je, neztrácet naději, když se něco nezdaří hned. Buďme na sebe hodní, zdvořilí, ohleduplní a věřme, že bude lépe.