Nejen Dívka s berlou. Malovaný humor Pavla Matušky opět baví v Galerii Kinský

Malovaný humor, který baví, překvapuje i hladí, takovým dojmem působí díla třebechovického rodáka Pavla Matušky. S výstavou Usmívání se nyní po pěti letech vrátil do Galerie Kinský na Novém zámku v Kostelci nad Orlicí. „Velice si tohoto pozvání vážím, když tu měly výstavy takové kapacity jako například bratři Formanové nebo fotograf Jadran Šetlík. Galerii Kinský považuji za východočeský Louvre,“ svěřil se v rozhovoru pro Deník Pavel Matuška, jehož díla překročila i hranice naší země.

Božena, babička a Viktorka poslouchají jezz, Dívka s berlou místo s perlou či humorně obrazově ztvárněná pocta vynálezcům kola starým Sumérům – Jak (s)prosté… Když se projdete kolem mnoha obrazů Pavla Matušky, který je v současné době vystavuje v Galerii Kinský v Novém zámku v Kostelci nad Orlicí, neubráníte se úsměvu. A Usmívání je také název výstavy, která představuje jeho malovaný humor, v němž si bere na mušku i známé osobnosti a obrazy světových malířů.

Jste rodákem z Třebechovic pod Orebem, žijete tam stále?

Přímo v domě, kde jsem se narodil. A kdyby se to podařilo tam skončit, bylo by to skvělé.

Někde jsem četla, že jste se učil v Rychnově nad Kněžnou, je to tak?

Jsem absolventem rychnovské strojní průmyslovky – z let 1958 až 1962. Teď se to, pokud vím, specializovalo na automobilový průmysl. Ovlivnily to Kvasiny. Ale my jsme, pokud se nepletu, měli obor všeobecné strojírenství, čili jsme měli umět od všeho trošku.

Jaká byla cesta právě z tohoto oboru k výtvarné činnosti?

Jako první zaměstnání jsem nastoupil ve Fotochemě v Hradci Králové, protože se mně zdálo, že to mám nejblíž, fotografie mi přišla, že by se mně mohla líbit. Strojařinu jsem tam dělal jenom rok před vojnou a pak krátce po návratu z ní. Podařilo se mně zaháčkovat u mého staršího kamaráda. Já mu říkal profesor. Už nežije, ale pro mě byl profesor, protože ten mě zasvětil do všech tajů výtvarné grafické práce. Byl to pan Zdeněk Kykal. Tenkrát osobní oddělení bylo na každém podniku a neměli námitek vyhovět mé žádosti přejít z kanceláře strojního konstruktéra do „ateliéru“ propagace firmy Fotochema.

Tíhl jste vždycky k umění, rád jste tvořil?

Asi odmalička. Prostě jsem čmáral, kde se dalo, nenapadlo mě, že bych se tím někdy mohl živit.

Měl jste kolem sebe nějakou inspiraci?

Inspiraci snad ani ne. Nemůžu říct, že bych měl někoho, kdo by mě vzal pod křídlo. Můj otec měl výtvarné vlohy, zůstalo po něm pár obrazů, spíš malých kreseb, ale zemřel záhy. Mně byly dva měsíce. Přišel jsem tedy o jakési vedení v tomto směru.

Třebechovice jsou ale rodištěm i dalších tvůrců, obzvlášť proslulý je pak Proboštův betlém…

K tomu mám taky jakýsi vztah, protože Josef Probošt, který ho vyřezal, se učil u mého prapradědy Jana Podstaty. Bohužel jsem doma našel jen dvě zažloutlé kresby řezbářských motivů, spíš nábytkově pojatých. Kromě běžných věcí, které se tenkrát dělaly, to, co po Podstatovi zůstalo – a je to dost velké dílo – jsou kompletní řezbářské a truhlářské práce v evangelickém kostele v Třebechovicích, jako monumentální kazatelna. A u něho se Probošt učil.

Proboštův betlém je dnes jedním z nejznámějších betlémů vůbec.

Ano, významem a provedením, vznikají další velké mechanické betlémy, ale z hlediska výtvarného, estetického ho zatím žádný nepřekonal.

Projevily se ve vás geny po prapradědovi, začal jste také vyřezávat?

Až nedávno. Dvacet deset let zpátky mě jeden kolega, který se chvíli staral o Proboštův betlém, říkal, proč něco nezkusíš se dřevem? Byla to hozená rukavice. Tak jsem začal tvořit malé figurky a pak jsem pár řezeb udělal, měl jsem asi pět nebo šest betlémů. Takových těch komorních, čili malých bytových se základnou metr na metr. Jeden je v Madridu, jeden ve Washingtonu, v Praze, ve Vsetíně. Jeden mám doma, jeden v muzeu Třebechovice a jeden stojí na náměstí v Třebechovicích. Bohužel, teď není v nejlepším stavu.

Mluvil jste o grafice v propagaci, řezbařině, jakými všemi výtvarnými obory jste prošel?

Ve Fotochemě jsem hodně nasával Zdeňka Kykala, maximum vědomostí a praktických zkušeností hlavně ve vztahu: výtvarník nebo grafik a tiskárna. Zdeněk navrhoval krabičky na film, etikety, plakáty. Byla to taková tisková reklama. Postupně jsem se tak nějak vypracoval, osamostatňoval. Rok jsem byl v reklamní agentuře Reag, pak čtyři roky v propagaci ve strojírnách Potravinářského průmyslu, deset let jsem byl v propagaci Československých hudebních nástrojů a v roce 1984 – to už jsem dělal kreslený humor – jsem publikoval jak v našich časopisech a novinách, ale hlavně ve švýcarském humoristickém časopisu Nebelspalter. Zakázek jsem si sehnal dost, tak, že jsem se rozhodl jít na volnou nohu.

Publikoval jste ve Švýcarsku v 84. roce? Přece jenom ta doba takovým možnostem moc nepřála, jak se to podařilo?

Rok Vám přesně neřeknu, ale do redakce Nebelspalter mě propasíroval kolega Mirek Barták, karikaturista, který pro ně stále pracuje. Poslali jsme nějaké ukázky a oni měli zájem. No tak jsem regulérně, celkem bez potíží, prostě poštou v obálce posílal originály a oni mi je poctivě vraceli. Na rozdíl od našich redakcí. Kreslil jsem pro ně šestnáct let. Pak jsem se uchytil především v reklamní, už počítačové grafice. Už od roku 1993 jsem musel mít počítač.

Takový zlom přišel, bych řekl, v letech 1997 nebo 1998, nějaká krize napříč našimi tiskovými médii. Zkrátka přestali brát vtipy. Kromě Dikobrazu se kreslený humor objevoval hlavně na zadní straně Mladého světa a různě vkládaný byl každý týden v Květech, Svobodném slovu. Najednou to skončilo. Redakce přišla k tomu, že na to místo, co by mohl být ten kreslený humor, může dát inzerát nějaké firmy, za který dostane spoustu peněz. A vidíte to dodnes, že kreslený humor víceméně zmizel. Už to není to, co to bývalo.

V současné době se zabýváte také malovaným humorem a vybíráte si i velmi známá díla, jako Mona Lisa a další. Představujete je i na výstavě Usmívání v Galerii Kinský?

Myslíte parodie na světově proslulá díla? To gró výstavy je malovaný humor, malovaných vtipů je přibližně 150. Pár kousků parodií na světově proslulá díla jsem udělal spíš z hecu, jsou takovou přílohou. Jsou to parafráze na Monu Lisu, Dámu s hranostajem, jenže já mám toho hranostaje mnohem vícehranného, takového kubistického. Je tam Dívka s berlou místo s perlou… Není to žádná moje novinka, ve světě se to dělá, viděl jsem tisíc parodií na Monu Lisu. Je až neuvěřitelné, co lidi vymyslí.

Snažil jsem se neudělat kopii, to ani nedokážu, ale chtěl jsem sám sobě dokázat si, jak moc to zvládnu. Chci, aby se to na první pohled blížilo co nejvíc originálu. Zblízka už to je horší. Je to takové žonglování, vybočení z námětu, protože ostatní moje obrázky jsou malované vtipy. Místo toho, abych je kreslil perem na čtyřku a pak s tím obtěžoval v redakcích, jako to bývalo za starých časů, tak najednou vznikl pro mě časový prostor se konečně pokusit ty nápady přenést štětcem, barvou na větší rozměr – na plátno. Ukázalo se, že se mi to líbí, baví mě to a i reakce byly dobré.

Pro tuto výstavu v Kostelci jsem se snažil ještě v zimě dokončit Nedobytnou Marii Terezii, Boženu Němcovou a císaře pána Františka Josefa I. a Mánesovu Josefínu.

Výstava Usmívání se vrátila do Kostelce nad Orlicí po pěti letech, je to tak?

Ano, ale asi pětapadesát kousků je úplně čerstvých, které tu tenkrát nebyly.

Časopisy a noviny už dnes kreslený humor neotiskují. Nebo ne alespoň tolik jako dřív. Myslíte si, že stále má tu sílu oslovit?

Myslím si, že by měl. A ve světě, jak to sleduju na internetu, je to velice vytěžovaný obor, protože motivů a událostí, které je možné komentovat kresleným vtipem, je moc. Ne, že bych to já dělal. Ale když si představím, jak by se v námětech vyžíval třeba Mirek Renčín, kdyby žil, a nejen on, Vladimír Jiránek zase jiným způsobem. Byla to ta správná, kritická filozofická linka.