Pavel Šporcl: Matematika a hudba mají hodně společného

Houslista Pavel Šporcl toho udělal pro propagaci klasické hudby a houslových koncertů v novodobé historii jako málokdo. Jak sám říká, sedm let nesundal šátek z hlavy, a i díky tomu se stal celebritou, jichž v České republice mezi houslovými interprety a také skladateli moc nemáme. Teď už ale nemusí nikomu nic dokazovat.

Jak se máte, co je u vás nového?

Mám se skvěle, děkuji za optání. Nedávno jsem oslavil padesátku, změnil jsem svůj život ve smyslu životního stylu, zdravého jídla, hubnutí, otužování, fyzického cvičení. Díky tomu jsem zhubnul 14 kilo, na housle se mi hraje vůbec nejlépe, jak se mi kdy v životě hrálo, a jubileum jsem oslavil krásným koncertem v Lucerně se spoustou úžasných hostů. Moc se těším na minimálně dalších padesát let skvělého a energií naplněné ho života.

Jedním z vašich aktuálních projektů je „Bacha na Vivaldiho“. O co jde?

Už léta hraju program Bacha na Šporcla. Jak název napovídá, jedná se o projekt složený z děl Johanna Sebastiana Bacha. Původní koncerty navazovaly na mé tehdejší album Bachových Sonát a partit pro sólové housle. A protože teď také hodně hraju Vivaldiho, tak jsme ten současný projekt nazvali Bacha na Vivaldiho.

A co návštěvníci uslyší?

Na koncertech, které už proběhly – a další samozřejmě chystáme – zaznělo slavných Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho. Sonety, které Vivaldi sám k jednotlivým koncertům napsal jako literární tzv. programní předlohu k jednotlivým houslovým koncertům (ročním obdobím), četl František Kinský. V programu ještě zazněl Bachův Koncert d moll pro housle a hoboj, který spolu se mnou a s ansámblem Barocco sempre giovane zahrál hobojista Vilém Veverka.

Není to ale jediný můj nový projekt. Novinkou jsou především koncerty Feeling Good, na kterých hraju rockové hity Led Zeppelin, Rolling Stones, Deep Purple, ale i své vlastní kompozice a jazzové standardy. Poprvé jsem se tedy ocitnul v oblasti rockové hudby a neskutečně si to užívám. Přijetí ze strany publika bylo na koncertech nevídané.

Když se ale ještě vrátím k projektu Bacha na Šporcla, jak se Bach a Vivaldi doplňují?

Úplně výtečně, protože se dobře znali, a dokonce se navštěvovali. Půjčovali si jeden od druhého své skladby, které aranžovali do svého stylu. Takže ti dva, jakožto nejvýznamnější barokní skladatelé, se doplňují krásně.

Čím je pro vás tato barokní hudba inspirativní?

Tenhle barokní repertoár je úžasný, svým způsobem je to pop music tehdejší doby. A mnohokrát, když se v moderní době do Čtvero ročních dob přidaly bicí, stal se z toho vlastně popík. Tohle není zrovna můj šálek čaje, nicméně bicí jsou v těch basových smyčcích zkrátka dobře slyšet. Bach je trochu něco jiného. On je v tom nejlepším slova smyslu takový matematik v hudbě. I přesto, že emoce, které vložil do svých skladeb, jsou neuvěřitelné. Ona vůbec matematika a hudba mají hodně společného, koneckonců Pythagoras jako první použil pojmenování jednotlivých tónů, on byl první, kdo rozdělil strunu a pak ji dělil na další půlky a tak dále.

Barokní hudbu mám velmi rád. Vivaldiho Čtvero ročních dob je absolutně unikátní skladba v tom, že každý interpret ji opravdu hraje jinak. Jedná se o čtyři koncerty jako stvořené pro obrovskou kreativitu a představivost každého interpreta. Vivaldi ke každému koncertu napsal sonet, tedy jakousi báseň, která popisuje děj a je tedy programní předlohou pro hudbu jednotlivých ročních dob. Sonety začínají třeba „Jaro je tady a ptáci mu zpívají radostnou píseň“ a pokračují „nebe se náhle pokryje černým pláštěm, hromy a blesky zvěstují bouři“. Každý interpret i posluchač si může pod těmito slovy představit jiný životní zážitek či pocit, ta bouře může být pomalá, rychlá, hodně bouřlivá, pro každého je jaro trochu jiné…

Sám posluchač si tu hudbu dotváří…

Samozřejmě. A i proto je Čtvero ročních období jedna z nejhranějších skladeb na světě.

Zatím poslední vaší deskou je Pocta Janu Kubelíkovi. Jak byste ji představil?

Jan Kubelík byl největší houslista naší historie a jeden z nejlepších houslistů světa. Na začátku minulého století dobýval koncertní pódia nejen v Evropě, ale i v Japonsku, Indii, Číně, myslím, že byl dokonce i v Austrálii, měl mnoho turné po Americe. Tehdy to ale nebyla turné, jak je známe dnes – tenkrát se hrálo třeba dvakrát denně po dobu dvou měsíců, to znamená nějakých 60 koncertů v řadě. Jako velká hvězda hrál Kubelík například před obrovským davem 130 tisíc lidí v San Franciscu, byl posledním žijícím umělcem, který hrál pro královnu Viktorii. Byla to opravdová globální superstar, něco jako Michael Jackson nebo dnes Billie Eilish. Přezdívali ho nový Pagannini, ale málo se ví, že také skládal. A už vůbec se neví, že zkomponoval šest houslových koncertů.

Mnoho let se starám o odkaz českých houslistů, svých předchůdců. Mám na mysli například Kociana, Kubelíka, Ševčíka, Ondříčka, Lauba či našeho prvního houslového virtuosa Josefa Slavíka. Je jich opravdu hodně, česká houslová škola má v dnešní době ve světě obrovské jméno a já jsem velmi pyšný, že jsem coby žák profesora Václava Snítila v přímé linii pokračovatelů. A tak jsem si po albu Moje houslové legendy říkal, že by bylo krásné v objevování jejich hudby pokračovat a alespoň některý z koncertů Kubelíka natočit. Nahrál jsem tedy ve světové premiéře se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy jeho Koncert č. 1 C dur, spolu s Mendelssohnovým houslovým koncertem e moll, což je jeden z nejkrásnějších houslových koncertů. A ten jsem vybral proto, protože Mendelssohna hrál Kubelík královně Viktorii na onom památném vystoupení.

Kubelíkův Koncert č. 1 C-dur je velmi romantický, i když je to takový mix žánrů. Jedná se zhruba o pětatřicetiminutovou skladbu o třech větách, kde si houslista takřka neodpočine. Já už ji hrál asi patnáctkrát a musím říct, že lidé jsou na koncertech úplně unešení. Takže jsem šťastný, že jsem zase přiložil malý kamínek do mozaiky historie české hudby a české kultury.

Snažíte se koncert pana Kubelíka hrát alespoň v některých částech jako on, nebo je to celé vaše interpretace?

Já samozřejmě nevím, jak on to hrál. Z těch šesti koncertů, tedy z celkově 18 vět, jsou v jeho podání zachycené možná dvě nebo tři věty. Interpret v klasické hudbě je vázán k hudebnímu zápisu, k tomu, co skladatel zapsal do not a jak si tedy přál, aby jeho hudba zněla. Každý máme ale jinou zkušenost, 
každý si to allegro – rychle představujeme jinak rychle, každý máme jinou technickou možnost, někdo druhou větu hraje pomaleji a někdo rychleji… každý interpret vkládá do zapsaných not něco svého, svou duši, pocity, zkušenosti. Snažím se tedy Kubelíka interpretovat s nejlepším svědomím, obrovskou pokorou a s pocitem, že by si to nějak takto mohl sám představovat. Takto přistupuji ke každé skladbě klasické hudby, kde se o její interpretaci nemohu poradit se samotným skladatelem.

Našel jste už jasnou odpověď na to, co z klasiky funguje a bude fungovat i do budoucna, a co už opravdu přikryl čas?

Těžko říct, vše se neustále vyvíjí. Za těch posledních 30 let, co se pohybuji v odvětví klasické hudby, se tolik věcí změnilo – asi jako v celé společnosti. Klasická hudba bývala velmi tradiční a já jsem se to snažil mým vlastním způsobem nabourat, abych přilákal nové posluchače do koncertních sálů. Mnoho se toho změnilo i v oblasti komunikací nebo onlinu. Klasická hudba se i díky covidu musela hodně inovovat, jít s kamerami do koncertních sálů a na sítě a tak dále.

Myslím, že svět se velmi mění a budoucí generace, pokud budou mít o klasickou hudbu zájem, s tím budou muset něco udělat. Pro dnešní mládež symfonie možná budou příliš dlouhé, takže je
budou chtít rozdělit. Ono 
sedět, s prominutím, na zadku 45 minut už pro dnešní generaci není nic jednoduchého, takže uvidíme.

Na závěr, co vy a šátek? Už jste ho odložil nastálo?

Vůbec ne. Já jsem šátek nosil sedm let, opravdu dlouho jsem ho nesundal z hlavy. A po těch sedmi letech jsem si řekl, co budu dělat v padesáti? Přece nebudu pořád chodit v šátku jako zastydlej puberťák, to přece nechci. Chci se někam posunout, být hlubší, využívat svých nabytých zkušenosti a vkládat je do své hry. A tak jsem šátek oficiálně odložil, ale s tím, že je stále v mých houslích, ve futrále ho vozím s sebou. A když hraju s cikánskou cimbálkou, vesměs si ho beru na hlavu. Ale kdybych měl pocit, že si ho chci vzít i na toho Bacha, tak si ho prostě vezmu. Všichni, i moji největší kritici už dneska vědí, že mi šlo vždycky o hudbu a o to, abych hrál co nejlépe na housle. A o to mi jde stále, takže co mám na sobě, je vedlejší.